all the ways down.

Na prd. Všechno je zase na prd, na nic, na hovno. Dnešek se tvářil docela slibně, dokud jsem se nenaštvala a najednou zase všechno muselo ven. Nebylo to moje klasický zhroucení, spíš jenom neuvěřitelnej pocit bezmoci. A vzteku. Měla jsem hrozný vztek, měla jsem chuť někam hodit s počítačem, nakonec jsem "jenom" zlomila pár tužek, každou asi tak na čtyři kousky. Hned po tom se mi dostavil ten pocit bezmoci a nicotnosti. 

Nechce se mi spát. I když jsem šíleně unavená. Nedokážu filtrovat jenom to dobrý, přes to sítko se přesype i tolik špatných věcí. Nedokážu je přestat vnímat. 

Myslím, že jsem zničila svůj život a možná jsem napomohla zničení jednoho cizího. Zkurvený prázdniny.  O těch tohle celý divadlo začalo. A stále ještě nechce skončit a já nevím čím a hlavně jak ho ukončit. 

Jsem zlá a darebná, jsem konzument, nejsem magor. Fráze, kterou si opakuju polovinu dnešního dne. Nejsem magor. Protože, kdybych jím byla, nikdo by se se  mnou nechtěl bavit. Společnost přece magori nemá ráda. 

V pondělí je nějaká pitomá soutěž, na kterou jdu, jenom, protože se nechci vykašlat na svo obíbenou učitelka, která na mne spoléhá. 

Je mi zle. Je mi zle, z toho všeho kolem, nevím co mám dělat, nevím, jak s tím vším mám bojovat. Jak mám bojovat sama se sebou, s tou, která má radost z mé bolesti. Ovšem můj pud sebezáchovy je moc velký na to provést si cokoliv většího, než je zarývání si nehtů do dlaní. Na to prostě nemám. Ale nemám ani na to bojovat. Dokážu jenom stát na místě a čekat dokud na mne znovu nevyskočí z temnoty. 

Děje se to teď každý den, přijde mi že jsou mi všichni moji přátelé, které mám, každým dnem dál a dál. Jako bych i na ty nejbližší nemohla dosáhnout. Vzdaluju se i sama sobě. Ve škole jsem jenom loutka vytvořená z propagandy, která všude panuje, stejně jako všichni, s tím rozdílem, že já to vím. Doma jsem buď veselá a nebo úplně mimo. Kdekoliv jinde se tvářím, že se nic neděje. 

Začínám se bát obchoďáků. Je tam tolik lidí, lidí. 

Co se mnou sakra je?

life you want.

Nerozumím tomu. Tomuhle celýmu světu. Nerozumím ničemu. 

Tak ráda bych věděla, co se skrývá za tím vším, za vší tou bolestí a pocitem vnitřního boje. Stejně nejlepší je, když se se mnou hádá. Hádá se se mnou, říká mi věci, které si nepřipouštím, hází mi je přímo do obličeje a nechává mě obklopovat se tím, jak jsem k ničemu. Mluvím tu o sobě, o mé druhé osobě, která je zlá a vypočítavá, nesnáší mě a já ji. Ubližuje mi, já to trpím. Nemůžu proti tomu bojovat, nejde to, ne když je to moje součást. 

Často to bývá horší a horší, pocity prázdnoty a spiknutí. Čas od času přemýšlím nad tím, jak se toho zbavit. Denně přemýšlím nad tím, co mi vlastně je. Jsem šílenec? Jsem psychopat? Jsem mimo? Co vlastně jsem? Ani na jednu z těhle otázek si nedokážu odpovědět a ani mi na ně nikdo neodpověděl. 

Možná, že vím, co bylo spouštěčem, ale muselo to ve mně být dlouhou dobu, aby to takhle působilo. Možná, že když jsem objevila spouštěč, najdu i vypínač, jenže to je jako tápat ve tmě a s páskou na očích. 

Třeba se jenom moc lituju, třeba si to všechno jenom vymýšlím a ve skutečnosti mi nic není a jenom si to namlouvám. Fakt nevím, co mám dělat, jak mám co udělat, jak proti sobě nepoštvat jí i karmu, jak věci vrátit do normálu. Co je vlastně normál? Neznámá jednotka neznámé veličiny vyjadřující neznámou věc. 

Uvnitř se zžírám, na svět působím jako ovečka z davu až prázdně a vyčerpaně. Jsem zahrabaná sama v sobě. Nezvládám chodit mezi přátele ve škole, mezi ně ne. Jediní přátele, které doopravdy chci vidět, jsou ti dva opravdoví, které vídám tak málo. Já už se chci tohohle všeho jenom zbavit, moc zase volně dýchat a nebát se. 

not the second.

Dneska jsem přijela domů z Anglie. Byl to krásný výlet, který se mi, ale tak trochu vymkl z rukou. Propadla jsem trochu očekávanému záchvatu panické úzkosti, byla úplně mimo a nejspíš si zařídila další problémy. Je fakt, že jedna věc, kterou jsem se dlouho snažila přehlížet na mě tady doopravdy vyskočila, jako čertík z krabičky. 

past the exams.

22.4.
Zvládla jsem příjmačky, psychicky se z toho nezhroutila a teď už jenom vyřešit, jak dát týden v Anglii. Tedy ne, že bych se tam netěšila, jenom to bude v určitých chvílích asi zase docela hardcore. Obzvlášť s tím, že se asi brzy zase složím. V pondělí to bylo skoro, ale fakt jenom skoro. A to mě právě děsí. Protože obvykle, když se mi tomu podaří utéct, se to pak chvíli na to opakuje a je to daleko ošklivější a nepříjemnější. Mamka už asi přemýšlí k jakýmu cvokaři mě pošle. Nedivím se jí. Mít dceru, jako jsem já, už by tam dávno seděla. Když ono to není, že bych byla nějaký super mega psychouš, co se snaží zamordovat půlku známých - takový high level ještě nemám -, ale prostě trpím něčím, co se podobá, nebo, co je panická úzkost. Je to hrozně na nic. Ale upřímně sama netuším, odkud se to bere. 

Pojďme mluvit o něčem veselejším.  

Do Anglie se přesto těším. Bude to super, super, teda pokud mezitím nepřidusím svojí kamarádku polštářem, ale když ne, bude to fajn. Ne, že bych ji neměla ráda nebo něco takového, jenom jsou prostě určití lidé, které zvládám vídat šest hodin denně a mám toho tak akorát. Teď to bude 24/7, takže challenge. Každopádně nemám sbaleno vůbec nic a to v pátek v noci odjíždíme. Mým největším dilematem, je co si s sebou vezmu na čtení, nic jiného mě nezajíma. 

lean on myself.

Dnešek patří mezi ty hodně divné a zvláštní dny. Moje darkness já by řeklo, že je to, jako kdyby kousek mne umřel, to veselejší já by řeklo, že se chystá nějaká změna. Každopádně něco se změnilo, pořád nechápu co a jak, ale cítím to ve vzduchu. Pocitově mi prostě přijde, že se dneska něco stalo. Jen pochopit co. Je fakt, že jsem si prožila docela velký stres a ještě ho vstřebávám. 

A potom, co jsem přijela domů, celou dobu jsem se cítila - a cítím - tak, jakože podivně. Mám takový ten vadný pocit, jako mívám o letních večerech. Bože můj, jak mě bolí, když se snažím znít spisovně a poeticky. Je to zvláštní a vadný pocit, který si nedokážu vyhnat z hlavy a doopravdy smrdí, jako nějaká změna. 

Občas mě napadá, kolik ze všech věcí, co jsem kdy udělala, byla ztráta času. Doba, kterou jsem strávila s někým, s kým už se ani nebavím? Ani mi nepřijde, pokud jsem si tu dobu užila, ztráta času to asi nebyla. Jsou určité věci, co mi jako ztráta času připadají. Třeba věnování svého času někomu, kdo vás možná miloval, ale nedokázal si vás vážit. To bych asi počítala, jako ztrátu času. 

dark paradise.

Sedím - nebo možná ležím? - na posteli, mám otevřený a v hlavě tisíc dalších myšlenek. Toužím po jaře, kdy buď bude hezky nebo bude pršet. Už tak strašně moc chci jarní počasí, až to není hezký. Chci už konečně být šťastná déle, než tři hodiny. I když vlastně jsem... protože jenom, co opustím pozemek školy, mám hned lepší náladu. Ale taky už se těším na příští týden, odjíždím s B na hory. Bude to skvělý. 

Nejhorší je, že těch tisíc myšlenek chce ven. Já jenom netuším, jak na to. Netuším, jak ze sebe mám vychrlit to všechno. Chci psát, ale nemůžu, protože musím něco jiného, ale to taky nemůžu, protože mi v tom něco brání etc. A tak to jde dokola. Zabudovala jsem si nějaký druh bloku, který mi najednou nejde odstranit. Vlastně jediný, co mi teď pořádně jde je čtení. 

Dneska večer pršelo a přímo teď zase poprchává. Jenom lehce, přesně tak, jak to mám ráda. 

There's no relief,

I see you in my sleep

And everybody's rushing me,

But I can feel you touching me

There's no release,

I feel you in my dreams

Telling me I'm fine

- Lana Del Rey, Dark Paradise

Nejsem si jistá, co mám očekávat. Od sebe, od života, od přátel. Hlavně od sebe. Co má člověk v patnácti očekávat. Vůbec netuším. 

Na jednu stranu jsem ráda, že mě někteří lidi poznali až teď a ne třeba před půl rokem. Před půl rokem jsem byla úplně jinej člověk. Snažila jsem se dělat všechno proto, abych věděla o čem se baví nějaký zasraný lidi. Chtěla jsem mezi ně zapadnout. Na jednou už, ale chápu, co je pro mě dobré. Sice nevím, co od sebe očekávat, ale vím, co dělat, abych mohla mít nějaká očekávání. Chci dokončit tuhle transformaci v tu holku, kterou jsem teprve začala poznávat a na střední už být konečně sama sebou. 

kindness is real.

Dneska se mi stal docela fajn zážitek. Ne docela, totálně fajn. Přišla jsem totiž na to, že věc zvaná vlídnost nebo laskavost je stále k vidění. Sice občas a v malých dávkách, ale i tyhle malé dávky štěstí mohou člověku zlepšit den. Třeba jako dneska.