lean on myself.

Dnešek patří mezi ty hodně divné a zvláštní dny. Moje darkness já by řeklo, že je to, jako kdyby kousek mne umřel, to veselejší já by řeklo, že se chystá nějaká změna. Každopádně něco se změnilo, pořád nechápu co a jak, ale cítím to ve vzduchu. Pocitově mi prostě přijde, že se dneska něco stalo. Jen pochopit co. Je fakt, že jsem si prožila docela velký stres a ještě ho vstřebávám. 

A potom, co jsem přijela domů, celou dobu jsem se cítila - a cítím - tak, jakože podivně. Mám takový ten vadný pocit, jako mívám o letních večerech. Bože můj, jak mě bolí, když se snažím znít spisovně a poeticky. Je to zvláštní a vadný pocit, který si nedokážu vyhnat z hlavy a doopravdy smrdí, jako nějaká změna. 

Občas mě napadá, kolik ze všech věcí, co jsem kdy udělala, byla ztráta času. Doba, kterou jsem strávila s někým, s kým už se ani nebavím? Ani mi nepřijde, pokud jsem si tu dobu užila, ztráta času to asi nebyla. Jsou určité věci, co mi jako ztráta času připadají. Třeba věnování svého času někomu, kdo vás možná miloval, ale nedokázal si vás vážit. To bych asi počítala, jako ztrátu času. 

Mám dva skvělé kamarády, teda mimo školu mám dva skvělé kamarády, ve škole mám kamarádů přesně pět, zbytek jsou známí... Někdy mne napadá, jestli to není trochu smutné, protože ve skutečnosti ani moc lidí neznám. Což mi připomíná další věc, totiž, že nechápu, jak určití lidé, které znám o sobě mohou říkat, že se nedokáží spřátelit. Nesnaží se a všude se s nimi aspoň trochu někdo spřátelí. Se mnou nakonec taky, ale jak jsem řekla nakonec.  

Je docela možné, že jsem si z určité části mého dětství odnesla pár nehezkých okamžiků, kdy jsem byla plně odmítána kolektivem. Ale to už úkol pro mého budoucího psychiatra. 

Doopravdy tenhle blog nesnáším, ale je pro mne určitým ventilátorem, alespoň do dalšího nervového zhroucení. Jenže to zní asi ještě hůř, než všechny ty kecy, co sem produkuju.

 Jak už jsem někde řekla jsem narcista a to se asi nezmění, jsem taky příšerná kamarádka a vnitřně zničený člověk. Proč? Já nevím, jenom, prostě, asi, asi nejsem stavěná na stres běžnýho života. Je dokonce hodně možný, že já prostě běžně a normálně žít prostě nemůžu, třeba to vůbec není pro mě a proto se tak vším stresuju, mám z toho úzkosti a pak dopadám tak na nic. Dneska se mi chce ze mne samé brečet. Chce se mi brečet nad tím, jak troufalá jsem byla a že nedokážu být šťastná, ani když dělám to, co chci. Chce se mi brečet nad tím, že utíkání stále volím, jako nejlepší volbu, chce se mi brečet nad vším, co představuju. 

Ale taky chci, aby karma přestala být svině a přestala mi kazit všechno ještě víc, než už to dělá. Jenže v tomhle případě si dokážu pomoc jenom sama sobě a to tím, že se když spadnu, tak se prostě zvednu a půjdu dál. Jednoduše se budu opírat sama o sebe.