dark paradise.

Sedím - nebo možná ležím? - na posteli, mám otevřený a v hlavě tisíc dalších myšlenek. Toužím po jaře, kdy buď bude hezky nebo bude pršet. Už tak strašně moc chci jarní počasí, až to není hezký. Chci už konečně být šťastná déle, než tři hodiny. I když vlastně jsem... protože jenom, co opustím pozemek školy, mám hned lepší náladu. Ale taky už se těším na příští týden, odjíždím s B na hory. Bude to skvělý. 

Nejhorší je, že těch tisíc myšlenek chce ven. Já jenom netuším, jak na to. Netuším, jak ze sebe mám vychrlit to všechno. Chci psát, ale nemůžu, protože musím něco jiného, ale to taky nemůžu, protože mi v tom něco brání etc. A tak to jde dokola. Zabudovala jsem si nějaký druh bloku, který mi najednou nejde odstranit. Vlastně jediný, co mi teď pořádně jde je čtení. 

Dneska večer pršelo a přímo teď zase poprchává. Jenom lehce, přesně tak, jak to mám ráda. 

There's no relief,

I see you in my sleep

And everybody's rushing me,

But I can feel you touching me

There's no release,

I feel you in my dreams

Telling me I'm fine

- Lana Del Rey, Dark Paradise

Nejsem si jistá, co mám očekávat. Od sebe, od života, od přátel. Hlavně od sebe. Co má člověk v patnácti očekávat. Vůbec netuším. 

Na jednu stranu jsem ráda, že mě někteří lidi poznali až teď a ne třeba před půl rokem. Před půl rokem jsem byla úplně jinej člověk. Snažila jsem se dělat všechno proto, abych věděla o čem se baví nějaký zasraný lidi. Chtěla jsem mezi ně zapadnout. Na jednou už, ale chápu, co je pro mě dobré. Sice nevím, co od sebe očekávat, ale vím, co dělat, abych mohla mít nějaká očekávání. Chci dokončit tuhle transformaci v tu holku, kterou jsem teprve začala poznávat a na střední už být konečně sama sebou.