kindness is real.

Dneska se mi stal docela fajn zážitek. Ne docela, totálně fajn. Přišla jsem totiž na to, že věc zvaná vlídnost nebo laskavost je stále k vidění. Sice občas a v malých dávkách, ale i tyhle malé dávky štěstí mohou člověku zlepšit den. Třeba jako dneska. 

Dobíhala jsem tramvaj (která mi stejně ujela), abych stihla přijet za ségrou a měla jsem čepici. Takovou tu ne úplně narazit na hlavu, prostě beany. No a jak jsem se rozběhla za tramvají stalo se to, že mi čepice sklouzla z hlavy a já si toho ani pořádně nevšimla. Jak jsem dobíhala tu tramvaj, tak za mnou někdo něco křičel, moc jsem tomu člověku nerozuměla a nevěnovala jsem tomu pozornost, ale až když jsem doběhla na zastávku a tramvaj mi ujela před nosem, tak jsem si tak maličko říkala, jestli mám vůbec všechny věci. Jasně, že jsem je neměla, jenže to jsem zjistila až ve chvíli, kdy k zastávce přišel pán, který na mne předtím křičel. Byl to malý stařík, který sice vypadal lehce neupraveně, nebudu a nechci si troufat jestli je nebo není bez domova, a já se ho pravda v první chvíli docela lekla, jenže když přišel a podával mi mojí ztracenou čepici s tím, že kdybych jí ztratila tak bych určitě nastydla, byla jsem mu neskutečně vděčná. Doopravdy, ale nešlo o to, že mi vrátil nějakou čepici, kterou jsem si pořídila za malý peníz, šlo o to, že se mi ta věc ztratila a on ji vzal a šel za mnou na zastávku, kde mi ji vrátil. Ani mi nenadával, že bych byla hloupá nebo tak, sice mě trochu pokáral, za to, že jsem ho neslyšela, když na mne volal, ale přišlo mi to spíš, jako takové přátelské. Já mu opravdu byla a jsem vděčná, a co bylo nejzajímavější, celý ten jeho čin mne fakt skoro rozplakal.

Chápu asi vám to zní dost dětinsky, že se mi chtělo brečet jenom kvůli tomu, že mi nějaký stařík vrátil nějakou čepici, kterou jsem svojí chybou ztratila. Ale není to tak, chtělo se mi plakat, ale ne smutkem ani strachem ani jinou špatnou náladou, chtělo se mi plakat, protože ten čin byl prostě skvělým důkazem vlídnosti. 

Upřímně, zlepšilo mi to den. Měla jsem pak lepší náladu a skoro, jako bych zase dokázala v lidech vidět to lepší. Je to prostě pravda, člověk nemusí páchat nějaké heroické věci, které zachrání desítky až stovky lidí, jasně takové činy jsou taky skvělé, ale někde se musí začínat a právě ty malé, pro někoho téměř bezvýznamné, ale pro jiné lidi naopak plné neskutečně velkého významu. 

Your dear Laeruz Learuz