Na prd. Všechno je zase na prd, na nic, na hovno. Dnešek se tvářil docela slibně, dokud jsem se nenaštvala a najednou zase všechno muselo ven. Nebylo to moje klasický zhroucení, spíš jenom neuvěřitelnej pocit bezmoci. A vzteku. Měla jsem hrozný vztek, měla jsem chuť někam hodit s počítačem, nakonec jsem "jenom" zlomila pár tužek, každou asi tak na čtyři kousky. Hned po tom se mi dostavil ten pocit bezmoci a nicotnosti.
Nechce se mi spát. I když jsem šíleně unavená. Nedokážu filtrovat jenom to dobrý, přes to sítko se přesype i tolik špatných věcí. Nedokážu je přestat vnímat.
Myslím, že jsem zničila svůj život a možná jsem napomohla zničení jednoho cizího. Zkurvený prázdniny. O těch tohle celý divadlo začalo. A stále ještě nechce skončit a já nevím čím a hlavně jak ho ukončit.
Jsem zlá a darebná, jsem konzument, nejsem magor. Fráze, kterou si opakuju polovinu dnešního dne. Nejsem magor. Protože, kdybych jím byla, nikdo by se se mnou nechtěl bavit. Společnost přece magori nemá ráda.
V pondělí je nějaká pitomá soutěž, na kterou jdu, jenom, protože se nechci vykašlat na svo obíbenou učitelka, která na mne spoléhá.
Je mi zle. Je mi zle, z toho všeho kolem, nevím co mám dělat, nevím, jak s tím vším mám bojovat. Jak mám bojovat sama se sebou, s tou, která má radost z mé bolesti. Ovšem můj pud sebezáchovy je moc velký na to provést si cokoliv většího, než je zarývání si nehtů do dlaní. Na to prostě nemám. Ale nemám ani na to bojovat. Dokážu jenom stát na místě a čekat dokud na mne znovu nevyskočí z temnoty.
Děje se to teď každý den, přijde mi že jsou mi všichni moji přátelé, které mám, každým dnem dál a dál. Jako bych i na ty nejbližší nemohla dosáhnout. Vzdaluju se i sama sobě. Ve škole jsem jenom loutka vytvořená z propagandy, která všude panuje, stejně jako všichni, s tím rozdílem, že já to vím. Doma jsem buď veselá a nebo úplně mimo. Kdekoliv jinde se tvářím, že se nic neděje.
Začínám se bát obchoďáků. Je tam tolik lidí, lidí.
Co se mnou sakra je?
Žádné komentáře:
Okomentovat