life you want.

Nerozumím tomu. Tomuhle celýmu světu. Nerozumím ničemu. 

Tak ráda bych věděla, co se skrývá za tím vším, za vší tou bolestí a pocitem vnitřního boje. Stejně nejlepší je, když se se mnou hádá. Hádá se se mnou, říká mi věci, které si nepřipouštím, hází mi je přímo do obličeje a nechává mě obklopovat se tím, jak jsem k ničemu. Mluvím tu o sobě, o mé druhé osobě, která je zlá a vypočítavá, nesnáší mě a já ji. Ubližuje mi, já to trpím. Nemůžu proti tomu bojovat, nejde to, ne když je to moje součást. 

Často to bývá horší a horší, pocity prázdnoty a spiknutí. Čas od času přemýšlím nad tím, jak se toho zbavit. Denně přemýšlím nad tím, co mi vlastně je. Jsem šílenec? Jsem psychopat? Jsem mimo? Co vlastně jsem? Ani na jednu z těhle otázek si nedokážu odpovědět a ani mi na ně nikdo neodpověděl. 

Možná, že vím, co bylo spouštěčem, ale muselo to ve mně být dlouhou dobu, aby to takhle působilo. Možná, že když jsem objevila spouštěč, najdu i vypínač, jenže to je jako tápat ve tmě a s páskou na očích. 

Třeba se jenom moc lituju, třeba si to všechno jenom vymýšlím a ve skutečnosti mi nic není a jenom si to namlouvám. Fakt nevím, co mám dělat, jak mám co udělat, jak proti sobě nepoštvat jí i karmu, jak věci vrátit do normálu. Co je vlastně normál? Neznámá jednotka neznámé veličiny vyjadřující neznámou věc. 

Uvnitř se zžírám, na svět působím jako ovečka z davu až prázdně a vyčerpaně. Jsem zahrabaná sama v sobě. Nezvládám chodit mezi přátele ve škole, mezi ně ne. Jediní přátele, které doopravdy chci vidět, jsou ti dva opravdoví, které vídám tak málo. Já už se chci tohohle všeho jenom zbavit, moc zase volně dýchat a nebát se.