Dneska jsem přijela domů z Anglie. Byl to krásný výlet, který se mi, ale tak trochu vymkl z rukou. Propadla jsem trochu očekávanému záchvatu panické úzkosti, byla úplně mimo a nejspíš si zařídila další problémy. Je fakt, že jedna věc, kterou jsem se dlouho snažila přehlížet na mě tady doopravdy vyskočila, jako čertík z krabičky.
Lidé mne opomíjí. Tedy ne všichni, prostě... prostě jenom vidím, že jsem ocásek přátel A, který je jenom tak hezký a chytrý, aby nezastínil je samotné. Je mi z toho docela smutno, protože většina lidí, s nimiž bych si taky chtěla povídat, mne nevidí tak jasně, jako přátele A. Jako ano, povídají si se mnou taky, ale většinou je to něco ve smyslu: "A co ty na to?" nebo se prostě jenom směju jejich konverzaci, tak jak bych se smát měla. Nejhorší je to, ale v případě druhém. V případě, kdy přátelům A věnuje pozornost někdo, kdo pro mne něco znamená. To, že jsem po prázdninách pro tohohle člověka začala být otravným hmyzem chápu, jenže občas se ke mně chová přeci jen trochu hezky, a já se na něj snažím být milá hodně často. Už jsem si zvykla na to, že toho člověka vidím s jeho friend with benefits, ale když vidím, jak přijde a začne se bavit s mými nejlepšími přáteli a já jako bych nestála hned vedle, chce se mi brečet. Ještě horší je to v případě, že přátele A, tohohle člověka za rohem drbají, jak se chová ošklivě a všechno hejtí.
Stalo se mi to dneska na trajektu do Francie. Prostě tam přišel, seděli jsme vedle sebe, trochu si povídali, pak se tam objevily přátelé A, napřed ho zhejtily a zdrbaly a on si z přátel A stejně udělal postel. Já vím, asi tu brečím nad něčím, co zní naprosto alá mokrá dvanáctka, ale nestěžovala bych si tak, kdybych se já nepokoušela být ta hodná, co nepomlouvá za rohem a snaží se být milá.
Je mi ze sebe špatně. Je mi špatně z toho, co jsem na zájezdu zjistila za věci, je mi špatně z toho, že všechno mohlo být jinak. Je mi špatně z toho, že si stále nechávám ničit život. Stejně nedosáhnu toho, čeho dosáhnout chci, stejně bych ze sebe zase dělala debila půl roku. Ale stejně bych to pro zopakování těch tří zkurvenejch dnů, všechno udělala znova. Vím, budou další lidi, další kluci, další zklamaný pocity, jenže já si jenom nedokážu pomoct. Nesnáším se za to, nesnáším se za to, že kvůli tomu jsem si způsobila ty svoje záchvaty úzkosti. Chtěla bych udělat tolik věcí jinak, neposrat toho tolik, jenže teď tu sedím, ve svým pokoji, před svým notebookem, psychicky na dně a s falešnou nadějí ve dlani. Nechápu proč svět musí být tak krutej a proč se toho prostě nedokážu vzdát.
Žádné komentáře:
Okomentovat