silently.

Mlčenlivost.

Mám-li být upřímná, občas uvažuji nad tím, co se s mým světem za posledních několik měsíců děje. Nechci být na nikoho zlá či někoho hanit, že mi ničí život, ale prostě se mi v něm objevilo pár lidí. Lidí, kterým tak docela nerozumím. Ano, je mi jasný, nemůžu rozumět všem a všemu, ale až donedávna jsem si byla jistá svým názorem na ně. Teď? Teď občas ani nedokážu určit, proč se přátelím se svými přáteli. Jistě mám ty lidi ráda, moc ráda, ale v některých chvílích je nechápu. Nechápu taky svět, jako takový. 

Jasně, jak by měl člověk v patnácti chápat svět? Víte, dost často závidím lidem v mém věku, kterých největší trápení je, že jejich fotka na fejsbůku má málo lajčíků. Já mám haldu svých zájmů, zájmů, které jsem se nedávno rozhodla podporovat a naplno si jich užívat, ale pár mých přátel to prostě nedokáže pochopit. Nedokážou pochopit to, že když po škole přijdu domů, tak má první věc není zkontrolovat onen fejsbůk, jestli náhodou nejsou online a hned jim nezačít psát. Já si radši dělám svoje věci. Přemýšlím nad tím, jak si dál vyzdobit pokoj nebo si čtu nebo koukám na seriály, učím se, prostě dělám jiné věci a ne stalkování lidí, které jsem předtím měla šest hodin na očích. Pak už jen poslouchám, jak na své přátele kašlu a píšu si s nimi méně, než divný kluk z vedlejší třídy. Mě to upřímně nevadí, je mi jedno jestli jsou přátelé ze školy celý víkend na fejsbůku nebo ne. Chápu, že mají své zájmy, respektuji to. 

Ovšem nemůžu všechny svoje přátele škatulkovat, většina z nich to nedělá, protože si na netu aktivně píšu většinou tak s dvěma lidmi. Z toho občas napíšu někomu dalšímu, ale to spíš, když s ním musím něco pořešit. Nejvíc si teda asi píšu s přáteli A a B. Bohužel přátelé A, začali brát, jako samozřejmost, že si s nimi budu psát, když chtějí. Za to, že nejsem půl víkendu online dostanu sprďana, že na své přátele kašlu, že přece nemám lepší zájmy, než jsou oni. A prostě nějak nepochopili, že jsem poslední dobou začala mít ráda své soukromí a dobu, kterou trávím, bez jejich dohledu. (S A chodím do školy.) Zatímco B jsou hodní. Sami mají spoustu práce a úkolů v týdnu, já respektuji to, že oni nemají čas na to se mnou vysedávat u fejsbůku a oni respektují, když já nemám čas. Navíc si myslím, že s B mám daleko lepší vztah, než s A. Protože A vídám pětkrát v týdnu a ještě k tomu několika hodinové debaty po netu, naopak B vídám méně, ale o to víc si přátelství s B cením. 

Nejspíš to zní, jakože A jsou hrozní přátelé, co mi nedávají životní prostor, ale A jsou super kamarádi, kterým se člověk může se vším svěřit, avšak musí si u toho dávat pozor, co všechno A říká, jelikož oni potřebují vědět všechno. A jsou zvláštní, mám je ráda a cením si toho, že jsou mými přáteli, ale mrzí mne, že jim trochu přestalo docházet, že umím říkat ne. A si totiž navykli, že jsem jednu dobu pořád byla jen s nimi, to bylo v době, kdy jsem byla mimo z toho, když mne přijala parta mých přátel ve třídě, ve které jsou i A. Jenže teď jsem konečně přišla na to, co mne baví a začala jsem se tomu zase věnovat a tím mám méně času na to vysedávat u chatu a s někým si psát. 

Bohužel mlčím. Neříkám A, že se mi s nimi psát nechce, protože jsem to udělala jednou a byla z toho třetí světová. Popravdě chci už jen přežít posledních sedm měsíců školního roku a pak bude jen na mne jestli se s A a partou ze základky budu dál stýkat. Ráda bych totiž konec deváté třídy dala ještě s nějakými přáteli, které v té třídě snad mám.

Your dear Laeruz Learu